Česko mluví do vzdělávání
V kampani Česko mluví o vzdělávání jde o projasnění cílů vzdělávání a posílení stability vzdělávací politiky, abychom nedělali kotrmelce po každé změně ministra. Jak tomu napomoci?
Proč dochází k těm kotrmelcům, to vystihuje následující výrok Michaela Barbera, který býval hlavním poradcem premiéra Blaira pro oblast vzdělávání: Cesta do pekla je v oblasti vzdělávání dlážděna falešnými dichotomiemi. K pendlování od extrému do opačného extrému vede černobílé přemýšlení a mluvení o vzdělávací politice prostřednictvím extrémních výroků typu: buď se škola zaměří na fakta, anebo na kompetence; buď chceme školu transmisivní, nebo konstruktivistickou; buď škola děti učí informace, anebo rozvíjí jejich osobnost; buď připravujeme pro školu, nebo pro život; apod. Škola musí vždy dělat obojí. (Podobně je třeba dát si pozor na různé bonmoty typu: Vzdělání je to, co zůstane, když zapomenete všechna fakta. To není vzdělání, to je demence Alzheimerova typu, při které přijdete o deklarativní paměť, ale zůstane vám procedurální.)
Škola pracuje normálně v situaci, kdy jsou její cíle velmi nevyjasněné, jsou na ni kladeny protichůdné až neslučitelné požadavky, jimž má vyhovět. Přes to nacházíme v široké škále zahraničních pramenů určitou elementární shodu o tom, že škola jistě má odpovědnost za mnoho cílů a mnoho aspektů života dětí, avšak jejím hlavním a nezastupitelným úkolem je, resp. nadále zůstává nebo dokonce se znovu stává vyučování a učení všech žáků. Například OECD[1] uvádí, že hlavními formálními či oficiálními funkcemi školy jsou nadále vyučování a učení, a proto škola má odpovědnost za výstupy, tj. výsledky žáků. Důležité je, že v tomto pojetí stojí vedle sebe důraz na kvalitu primárních procesů (vyučování a učení) a současně i na spravedlivost systému.
České vzdělávací dokumenty poslání školy nevymezují jasnými termíny jako „učení a vyučování“, ale obecnějšími, snad až mlhavými výrazy – tak podle Bílé knihy se hlavním úkolem školy „stává vytvořit pevné základy…, vybavit nezbytnými nástroji…“ Vždycky jsem si myslel, že na pevné základy jsou betonáři. Na vybavení nástroji jsme měli v dílně takové okénko s paní, ke které se chodily fasovat vrtáky. Dneska jsou na základy a nástroje učitelé. U nás se rovnou děti připravují na život, v zahraničí se připravují (i) na úspěšné zvládnutí požadavků navazujících vzdělávacích stupňů.
Americký politolog Fareed Zakaria říká o stabilitě cílů sektorových politik: „Vlády před sebou mají těžkou volbu: odolat pokušení podbízet se a přijmout politiku směřující k dlouhodobým cílům. Jediným možným způsobem, jak toho v moderní společnosti dosáhnout, je izolovat ty, kteří rozhodují, od neustálého nátlaku zájmových skupin, lobby a politických kampaní – tedy od silného tlaku demokracie.“[2]
Jestli tomu rozumím, tak široká, řekl bych permanentní demokratická diskuse mnoha aktérů o cílech (a obsazích) vzdělávání nemusí být tou nejlepší cestou. Pro zdůvodnění tohoto názoru odkazuji na citovanou knihu. Je fajn, že celé Česko mluví o vzdělávání, ale nechtějme, aby celé Česko mluvilo do vzdělávání.
V logice Zakariových úvah jsou potřeba relativně nezávislé orgány (jako je typicky bankovní rada). Možná bychom proto měli méně nadějí vkládat do papírů, jako je potenciální Národní program vzdělávání, a víc věřit osobnostem (oživit ideu na Národní radu pro vzdělávání? – pokud pro oblast vzdělávání vůbec vhodné osobnosti máme a prošly by přes politickou nominaci). Možná nezbude, než delegovat vzdělávací politiku do Bruselu, protože údajná malá demokratická kontrola evropských orgánů může vést právě k větší koncepčnosti a stabilitě tam vytvářených politik, jak se rovněž Zakaria domnívá.
Na politicích a veřejném mínění relativně nezávislou organizací je Akademie věd. Zdá se mi velmi nepříznivé, že pedagogické vědy nemají v akademii pracoviště. Akademický ústav totiž může sloužit jako určitý arbitr či autorita ve sporných případech.[3]
Tím se dostávám k dalšímu možnému způsobu posílení stability školství. Měli bychom trvat na tom, aby vzdělávací politika byla založena na výzkumných zjištěních a výzkumem ověřených postupech. Tím by se přirozeně omezil prostor pro okamžité nápady nebo ideologická schémata politika, který zrovna sedí v Karmelitské ulici nebo se do ní chystá nastěhovat. Posílila by se tím nejen stabilita cílů, ale i šance na jejich realizaci. Úspěšné vzdělávací reformy probíhají v zemích, kde je rozvinutý a kvalitní pedagogický výzkum (za tuto myšlenku nejspíš vděčím A. Veselému). Píšu to s vědomím, že jsem tu v konfliktu zájmů, protože jsem sám výzkumník.
Když to shrnu: Nemysleme černobíle. Nebojme se pojmenovat cíle základního vzdělávání ve staronových termínech čtení[4], psaní, počítání nebo příslušných (funkčních) gramotností, a k nim přihoďme pár „nových“ kompetencí. Rozlišujme cíle, o něž je třeba usilovat (ty jsou do jisté míry pokračováním humanistické tradice); a cíle, kterých je třeba dosáhnout (měřitelné, lze je ověřovat). To vše v kombinaci high quality/high equity. Věřme víc moudrým lidem než papírům, vytvořme na politicích nezávislé veřejné instituce (Radu, akademický Ústav nebo obojí). Zakotvěme vzdělávací politiku v sociálněvědním výzkumu.
Dominik Dvořák
[1] OECD . (2009). Creating Effective Teaching and Learning Environments: First Results from TALIS, s. 192.
[2] Budoucnost svobody, 2. české vydání, s. 306
[3] Nechci se vracet k tomu, proč byl Pedagogický ústav JAK zrušen. Otázka zní, zda dnes nenadešel čas uvažovat o jeho obnově. Pravda, třeba Sociologický ústav AV ČR se problematice vzdělávání věnuje, ale ne v celé šíři. Mimochodem, jeden z asi nezamýšlených výsledků působení ministra Dobeše je, že zmizelo označení Výzkumný ústav pedagogický, což je – přinejmenším pokud jde o to označení – dobře. Tento ústav totiž reálně nezkoumal a ani to neměl v popisu práce, takže název jen vytvářel klamné zdání, že máme v rezortu školství vytvořenu institucionální základnu pro pedagogický výzkum.
[4] A to i na počítači a anglicky.
Související články
10 komentářů: “Česko mluví do vzdělávání”
Napsat komentář
Zanechat komentář
Finanční dárci:
Produktová podpora:
Spolupracujeme:
Ano, vědecky podložené řízení školství zní velmi rozumně. Logicky na první pohled vypadá i tvrzení, že pouze od demokratické otevřené diskuze odstínění politici mohou prosazovat dlouhodobé cíle (jako kdybych slyšel pana prezidenta). Je s tím ale spojeno hned několik zásadních rizik.
První je to, že zde vznikne velké pokušení oněch politiků nesledovat zájmy společnosti, ale své vlastní.
Druhé je podobné. Týká se těch vědců-akademiků, kteří budou zkoumat, jak politiku nasměrovat. Ti totiž musí být také kontrolováni. Při vší úctě k autorovi, mám pochybnosti o úrovni naší současné pedagogické vědy. Co kdyby jim nakonec šlo jen o potvrzení vlastní nepostradatelnosti a o peníze?
Pochybovat je správné a nutné pro obranu svobody. S námitkami naprosto souhlasím, ale nevidím je jako neřešitelné. Začnu od konce: 1. Máte pochybnosti o úrovni naší současné pedagogické vědy. Jistě mají reálný základ. Je to ale bludný kruh – když nebudeme věřit ve význam výzkumu, nedáme mu šance se rozvinout. Bludný kruh lze snadno rozetnout tak, jak to dělá právě akademie věd: do grantových komisí se jmenují významní zahraniční experti, projekty se jim předkládají k posouzení apod. Ostatně částečně to už funguje – viz třeba expertizy z OECD a evropských orgánů. To v mém článku navrhuju – větší zapojení nadnárodních organizací. 2. Politici jsou od tlaků odstíněni systémem nepřímé demokracie, který velí neodvolávat vládu podle momentálních výsledků průzkumu veřejného mínění. Nepředstavoval jsem si však, že v Národní radě budou (jenom) politici, ale spíš experti – a to opět i zahraniční (experti jsou i na Slovensku, v Polsku, v Německu, kde mají podobné školství a podobné problémy a určité zkušenosti s jejich řešením).
P. S. To, že někomu jde o peníze, není hřích. Pekařům jde o peníze, soudci pravděpodobně pracují pro peníze, instalatéři taky, zdravotní sestry taky. Jde o to, zda při tom dobře plní zakázku, kterou dostávají od zákazníků, státu, klientů, pacientů atd.
Riziko „potvrzení vlastní nepostradatelnosti“ existuje dnes v daleko větší míře. Vždy se najde nějaký jednotlivec (včetně ministra) nebo skupinka, která bude protlačovat vlastní názor (jedno proč). Kdyby existovala nějaká nezávislá instituce, která by filtrovala nápady těchto jedinců a skupinek, bylo by nám lépe. Dnes takovému nápaditému ministrovi nebo dobře etablované skupince vlastně nic nestojí v cestě, a proto mohou vznikat kampaně (dnes to, zítra ono). Přimlouvám se za takovou nezávislou instituci (radu, ústav), přes kterou by běžely všechny návrhy na změny ve vzdělávání, kterou by ministr a jemu věrní nemohli obcházet.
Obávám se, že těžko dosáhneme, aby i při existenci případné nezávislé instituce běžely změny „přes“ ni v tom smyslu, že bude moci hlouposti stopnout. Konec konců politici mají z voleb mandát, který ani Rada, ani akademický ústav nemají. Jenom by bylo jasné, že politici dělají něco proti názoru reprezentativního odborného orgánu. Záleželo by na případné instituci, jakou autoritu si získá.
Samozřejmě, že Rada nebude mít moc stopnout, ale stačí, když se bude vědět, co politik dělá proti jejímu názoru. Samozřejmě, že právě toto se politikům moc líbit nebude. Ale trochu fantazírovat si tady můžeme.
Souhlasím s Dominikem v tom, že v případě skutečně kvalitně obsazené rady, komise, ústavu apod. může taková činnost být přínosná. Jen se obávám, že v našich podmínkách toto zrealizovat nelze. S využíváním zahraničních expertů samozřejmě souhlasím. Nabídnu ale ještě jiný model, který by podle mne měl být tím hlavním pilířem budoucího vývoje. Na základě myšlenek Davida Socola ho popisuji v článku Problémy standardizace podle Socola – http://spomocnik.rvp.cz/clanek/15893/. Velmi zjednodušeně se jedná o postup vedoucí k tomu, že každý učitel by měl být inovátorem provádějícím vlastní akční výzkum v podobě zakotvené (ověřované) akce. Vývoj pak plošně ovlivňuje výměna informací, s jejíž pomocí se o úspěších druhých dozvídají všichni. Nezastírám, že tato představa vychází z koncepce konektivismu, kterou propaguji.
Prosím, uvědomme si, že tradiční pedagogický výzkum postupuje tak pomalu, že ho vývoj vyvolaný vzdělávacími technologiemi předbíhá i v případě, že je tento zcela dokonalý. Přesto bych ho nezavrhoval úplně. Přiznávám ale, že současné zkušenosti s jeho výsledky mě vedou ke skepticismu.
Pro kolegu Brdičku: Pro mne je to příliš velké snění. Vidím svou dceru ve škole teď, a hledám, co by mohlo zabrat v horizontu několika málo let. Studie McKinsey došla k závěru, že změna je možná v horizontu několika málo let, a doporučila jasné kroky, které k tomu vedou. Stejně tak existuje nové doporučení OECD pro Česko na rok 2013. Vždy se to motá kolem akontability škol – větší odpovědnosti škol za výsledky. Ale to je zase jiný příběh.
A jak se brání politikům typu Dobeš v zahraničí? Kromě toho, že je nevolí…
Já myslím, že to je stejné jako v jiné oblasti – demokracie má jisté mechanismy brzd a pojistek, které fungují třeba u nás. Na jedné straně se třeba víc věcí nacpe do zákona, pak to nemůže měnit jen ministr, na druhé straně třeba právě instituce občanské společnosti.
Ale konkrétně bych chtěl upozornit na to, že u nás chybějí „kariérní“ školští politici. Podobně jako se zdá rozumné, aby byl poslancem či ministrem člověk, který se osvědčil jako starosta nebo hejtman, tak by bylo rozumné, aby byl ministrem školství člověk, který se osvědčil jako politik zabývající se školstvím na úrovni kraje nebo v některém velkém městě. Kdyby se od kandidáta politické strany na příslušné ministerstvo očekávalo, že se osvědčil jako správce školství na regionální úrovni, mohlo by to bránit excesům.